Nejdříve vystudoval střední školu informačních technologií a sociální péče,odmaturoval a čtyři roky byl doma. Hledal zaměstnání, ale nepovedlo se…
“Moje představa byla příliš optimistická, a tak jsem se rozhodl, že si ještě prohloubím své vzdělání,“ říká Radek Řehoř, vozíčkář s diagnózou dětská mozková obrna třetího stupně,dnes student bezpečnostních studií.
Začal se proto poohlížet po nějaké vysoké škole, ale zjistil, že pro hendikepovaného člověka je to velmi složité.
„Kromě bezbariérového přístupu a toalety potřebujeme lidský a individuální přístup, říká Radek s jiskrou v oku,“ víte, základku jsem dělal na Kociánce , viděl jsem ty těžké osudy. A tak jsem si už v páté třídě řekl, že udělám vše proto, abych se mohl bez problémů integrovat mezi zdravé lidi.“
Radkovi je dnes 30 let, je bakalářem v oboru ekonomika a právo v podnikání a v příštím roce bude končit další program – bezpečnostně právní studia.
„ Dnes už to je minulost, ale když si vzpomenu na ty začátky vůbec hledání přiměřené školy. Měl jsem veliké štěstí – narazil jsem na kvestorku školy doktorku Vašulkovou a ta se mi věnovala, trpělivě vysvětlovala, komunikovala… mohu říci, že jsem na škole našel svou druhou rodinu,“ vzpomíná Radek, kterého při jízdě po chodbách zdraví snad všichni studenti.
„ Vím, že mám štěstí na rodiče, vždy mě podporovali ve všem, co jsem si umanul , viděli, že jsem ambiciózní a učení a vzdělávání mi dělá moc dobře. Žiju bohatý, kvalitní život. Ale bez přátelského přístupu všech, bez zájmu o mě jako o opravdového studenta bych nic nedokázal. Denně cítím podporu vyučujících i spolužáků,“ doplňuje ještě Radek, který se věnuje i své tělesné stránce dvakrát týdně v posilovně.
Po absolvování bezpečnostně právních studií by si rád našel místo ve veřejné správě. „Vím, že to nebude jednoduché, stále slyším, jak je podporován vznik nových pracovních míst, ale na nás,postižené, se bohužel moc nemyslí.“
